117. pionýrská skupina Kalich

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Podzimní výprava

Tisk

Od poslední výpravy a začátku školního roku uplynula dlouhá doba, přiblížily se nám očekávané dny volna a počasí začalo připomínat podzim. Všechny tyto indicie napovídají, že nastal správný čas na podzimní výpravu. Sešli jsem se v jedno středeční odpoledne a společně se, s večeřemi od maminek a spoustou věcí, vydali do cerhovické základní školy. Cestu jsme, jako vždy, zvládli na jedničku, dorazili do školy, zabrali ta nejlepší místa na spaní a pak zbyl čas už jen na večeři a nějaké to blbnutí v místní tělocvičně.

Ve čtvrtek jsme vstávali kolem osmé hodiny a ještě v pyžamu a s plyšákem v náručí jsme se doplazili na snídani. Pak jsme si zabalili batůžky a sváču a vydali se na výlet. Měli jsem v plánu prozkoumat nejbližší okolí a náš výlet jsme začali zdoláním místní rozhledny. Cestou jsme hráli spoustu her a svačili, pili, čekali na ostatní, však, znáte to… Oběd nás také neminul a když se začalo připozdívat, namířili jsme své kroky zpět do školy. Tam jsme chvíli odpočívali a vstřebávali pojmy a dojmy a když nastal správný čas, s miskou a hrnkem v ruce, jsme začali v kuchyni somrovat něco k večeři. Po večeři jsme se rozdělili na ty čistotné a ty hodné a šli mýt nádobí a sprchovat se. No a pak zbyl čas ještě na nějaké hry, pohádku na dobrou noc a zasloužený spánek.

Další den, tedy pátek, jsme se opět k ránu navzájem vysypali z vyhřátých spacáčků, nasnídali se, zabalili si na výlet a vydali se na cestu. Tentokrát nás čekala trasa o něco delší, ale o to hezčí cíl měla. Měli jsme v plánu dojít na zříceninu hradu Žebrák a vrátit se vláčkem. Plni očekávání a snídaně jsme se tedy na výlet vydali. Zase jsme si zahráli pár her, zastavili na oběd a po chvíli cesty se před námi zjevil výhled na hrad a vidina návratu do školy. Když jsme přijeli, navečeřeli jsme se a zahráli si na obchodníky s akciemi. Pak už jsme si jen poslechli další kousek pohádky o malém princi a spokojeně usnuli.

Čas už se nám začínal krátit, ale na to jsme v sobotu ráno nemysleli a opět se vydali prozkoumávat místní okolí. Se svačinami na zádech jsme kráčeli podzimní krajinou a využili každé louky, kterou jsme se potkali k utracení veškeré naší zbývající energie. Jednou z takových aktivit byl strhující a vyrovnaný souboj v ringu, ovšem nutno podotknout, že vyhráli ti lepší :) Večer jsme někteří opět využili místních sprch, pomohli s nádobím a ještě jsme poslední večer stihli vyzkoušet tělocvičnu a uspořádali soutěž ve zdolávání nejrůznějších překážek.

A pak přišla neděle. Den plný balení, úklidu a návratu do reality. To k tomu ale patří a tak jsem se všemu postavili čelem a díky tomu nám zbyl čas ještě na chvilku vyrazit ven a vydovádět se na blízkých loukách. Jenže dále už to oddalovat opravdu nešlo, nezbylo tedy nic jiného než se vydat na cestu domů. Ve vlaku jsme si užili poslední chvíle našich podzimních prázdnin a když jsme dorazili do Prahy, naše cesty se rozdělily a my se vydali domů.

 

Říjnová výprava s Bořkem stavitelem

Tisk
alt

Někteří účastníci nám bohužel odpadli již před konáním akce kvůli nemoci, ale i tak jsme se sešli v hojném počtu. Kromě Bořka stavitele a Týny a dalších vedoucích a instruktorů se nás sešlo devět. Vlakem jsme dojeli do Mirošovic, odkud jsme se vydali po žluté značce na cestu. Hned od začátku nám svítilo sluníčko a o to lépe se nám šlapalo. Bořek nám ukázal plán domu a naším celodenním úkolem bylo dům postavit. Bořek s sebou bohužel neměl své pomocníky – Béďu, Maxe, Rolíka a další, ale za to měl nás a my jsme mu mohli se vším pomoci.

Ze všeho nejprve je potřeba uválcovat zem, takže jsme podbíhali pod točícím se lanem. Dalším úkolem bylo udělat pevné základy, takže jsme nanosili kameny, ze kterých jsme postavili věž, jejíž pevnost jsme následně zkoušeli hodem kamenem. Jako bagr Ríša jsme nosili na lžících náklad – golfové míčky, a protože míchačka Julča vyklopila všechen smíchaný materiál, museli jsme ho zase nanosit zpět. Vyzkoušeli jsme si i opatrný přenos věcí jako jeřáb Lůďa, což vůbec nebylo snadné. Bohužel ale začalo pršet, tak jsme si natáhli pláštěnky a pokračovali v cestě dále. Ještě nám zbývaly dva úkoly. Splnili jsme je oba skoro najednou, v okolí bohužel nebyly šišky, ale tak jsme nanosili spoustu žaludů, ze kterých jsme udělali co nejdelší cestičku. Nechyběly ani hry jako „Sedm“, „Snickers“ a mrazík.

Za každý splněný úkol jsme od Bořka dostali jeden dílek domečku, který jsme si nakonec celý postavili. Celodenní úkol byl tedy splněn a nám už zbývalo jen dojít na nádraží na vlak a dojet domu, kde na nás už čekali rodiče. Kvůli počasí jsme se sice vrátili o půl hodinky dříve, než bylo původně v plánu, ale i tak jsme si den parádně užili a už se těšíme na příští výpravu!

Nezapomeňte se také podívat na fotky z výpravy tady.

Aktualizováno Středa, 22 Únor 2017 10:13
 

Jak jsme potkali malíře

Tisk
alt

Po dvou měsících bez výprav jsme se konečně opět sešli. Vlakem jsme dojeli do Karlštejna, ale už cestou ve vlaku jsme zjistili, že je na Karlštejně vinobraní, což nás moc nepotěšilo, protože všude byla spousta lidí. Utěšovali jsme se tím, že stačí projít kolem hradu a až budeme pokračovat dále po značce směrem k Srbsku, tak tam už tolik lidí nebude. Nakonec jsme se davům vyhnuli ještě o něco dříve, protože nás v jednom místě zastavili pořadatelé vinobraní s tím, že chtějí vstupné. Naštěstí nám alespoň ukázali, kudy se to dá obejít. Cesta ale začala velkým kopcem. Ve výsledku se nám moc líbila, moc lidí tu nebylo a bez turistické značky to bylo dobrodružnější.

Cestou jsme potkali královského malíře Hupšupa, který měl králi Karlovi IV. namalovat obraz, ale nějak ho cestou ztratil a požádal nás o pomoc. Náhodou jsme měli stejnou cestu, po které on přišel, takže jsme se společně vydali hledat obraz. Hned jak jsme našli první kousky obrazu, naučil nás malíř za odměnu malovat vzory přírody. Také jsme si zahráli „Sedm“ a „Snickers“. Oběd jsme si dali na louce, krásně svítilo sluníčko, takže někteří využili čas i ke spánku. Hupšup nás po obědě učil kreslit v noci. Zavázali jsme si proto oči a kreslili to, co nám Hupšup říkal. A myslím, že se mezi námi našlo mnoho umělců, kteří se Hupšupovi téměř vyrovnají. Když se nám podařilo vzbudit všechny spáče, pokračovali jsme dále v cestě. Hupšup si na jednom místě odložil své malířské potřeby, které teď byly po celém lese. Pomohli jsme mu je tedy posbírat a našli jsme také další kousky obrazu.

Po nějaké době jsme se napojili na značku, po které jsme měli jít, ale se značkou se také objevili opět lidé. Malíř když maluje, musí být často nenápadný, aby nevyplašil zvířata, která chce malovat. My jsme si to také zkusili a to tak, že jsme se měli plížit podél cesty a schovávat se různě za stromy tak, aby nás malíř neviděl, když se otočí. Takže taková schovka za chůze. Všem to šlo moc dobře a malíř nikoho neviděl. Zase jsme ušli kus cesty, odpočinuli jsme si a zahráli „Snickers“ u studánky, která byla ale bohužel suchá. Když jsme ušli ještě kus, čekala na nás „Opičí dráha“. Malíř se totiž také občas musí prodírat hustým lesem a překonávat různé překážky, aby se dostal na zajímavá místa. Proběhli jsme tedy slalom, přelezli lano, další lano podlezli a trefili se tenisákem do stromu. Na konci dráhy jsme objevili další kousek obrazu. Už jsme měli celkem 5 kousků každý a obraz se dal postavit skoro celý. Do Srbska nám zbýval už jen kousek, cestou se někteří ještě podívali do jeskyně a u prvních domů jsme našli poslední kus z malířova obrazu.

Zbývalo tedy už jen dojít na vlakovou zastávku, kde nám malíř poděkoval za pomoc a rozloučil se s námi. Jelikož jel vlak už za chvilku, samolepky a razítka do notýsků jsme dostali až cestou vlakem. Činčila nás ještě informoval o změně názvu, protože ne všichni členové jsou stále předškoláky, takže od nynějška se jmenujeme Cepníci. A my se už teď těšíme na další výpravu, která bude tentokrát bez rodičů.

Nezapomeňte se také podívat na fotky z výpravy tady.

Aktualizováno Neděle, 13 Listopad 2016 19:01
 

Zahajovací výprava na Roverky

Tisk
alt

Rok se s rokem sešel a jak už tomu tak pěkných pár let bývá, vydali jsme se na začátku nového školního roku na naši první výpravu, tedy výpravu zahajovací. Sešli jsme se, nečekaně, v pátek odpoledne na stanici metra Ládví a vydali se na cestu, tentokráte autobusem. Za nedlouho už jsme ale vystupovali ve vesnici, jejíž jméno mi bohužel neutkvělo v hlavě, ale bylo to nedaleko vyhlídky Čáp, která mimochodem byla i naší dnešním cílem. Po chvíli cesty se už začínalo stmívat a my dorazili pod již zmiňovanou vyhlídku a vydali se na dřevo. Tento úkol se zdál být poněkud snadný, ale věřte, že v těchto končinách a za tmy, to opravdu sranda nebyla. Ale to bychom to nebyli my, abychom si s něčím neporadili, a tak jsme nějaké dřevo našli, připravili si spaní a začali si chystat večeři. A protože jsme všichni byli unavení, za zvuků kytary jsme se brzy začali vytrácet do spacáčků.

V sobotu ráno nás zbudilo slunečné počasí, a tak jsme nelenili, poměrně rychle se nasnídali, zabalili si a vyrazili na cestu. Protože teplo bylo opravdu velké, každou chvilku jsme se zastavovali, abychom se napili a trochu si odpočali. Takhle vesměs probíhal celý den, občas jsme si zahráli nějakou hru, pak zase hodili batůžky na záda a pokračovali dále. Když se nachýlil čas oběda, usedli jsme na okraj místní frekventované cesty a najedli se. Hlad sice byl, ale s tím jsme něco udělali. Žízeň ovšem byla, jak se ukázalo, větším problémem. Brzy odpoledne nám začaly docházet zásoby vody, a proto jsme se vydali k nejbližší studánce, abychom prázdné láhve doplnili. Studánku jsme našli, dosyta se napili, ale hrozně nám potom ztěžkli batůžky. To nás ale nezastavilo a za pár okamžiků už jsme byli v cíli dnešní cesty. Tam jsme se pokochali dech beroucím výhledem, došli zase na nějaké to dřevo a pomalu si začali vařit večeři. Den byl náročný, a tak jsme ještě po večeři chvíli poseděli s kytarou a našimi novými kroji u ohně a šli spát.

V poslední den naší výpravy, tedy v neděli ráno, jsme, plni sil do nového dne, vstali a dále, až na malé odlišnosti se náš ranní program nelišil od toho sobotního. Místo, kde jsme spali, jsme zanechali tak, jak jsme ho v sobotu našli a vydali se na poslední úsek naší cesty, jehož účelem bylo, dojít do nějaké civilizace a najít dopravní prostředek, který nás dopraví až do našeho překrásného hlavního města. No, a protože jsme byli rychlí, kousek před cílem nám zbylo ještě docela dost času na oběd a krátké hry. Po asi hodince pauzy jsme se vydali na vlak do Blíževedel a za chvilku už vystupovali v Praze a rozutekli se domů.

Nezapomeňte se také podívat na fotky z výpravy tady.

Aktualizováno Neděle, 13 Listopad 2016 19:12
 

Kalíšek

Tisk

Je tomu již mnoho let, kdy nebyl ještě vůbec k dispozici internet a počítače byly stále ještě o velikosti celého pokoje. Už tehdy existoval oddíl Kalich, který se scházel na své pravidelné činnosti. I v té době bylo však potřeba předávat informace – o schůzkách, o výpravách, o táborech a dalších nejen organizačních věcech. Proto vždy byl k dispozici skupinový nebo táborový časopis, který všechny tyto věci sděloval a oznamoval.

Dnes je již jiná doba, všechny informace jsou k nalezení na internetu, skupinových stránkách nebo jiných informačních tocích. Retro prý dnes letí. Ne, že bychom tím chtěli zůstat vždy in a v módě, ale myslíme si, že je dobré mít některé informace i doma tištěné a snadno dohledatelné. I proto bychom chtěli obnovit myšlenku skupinového občasníku Kalíšek, ve kterém se dozvíte informace o tom, co se kde šustne, o termínech a informacích na akce a spoustu dalšího užitečného, ale i zajímavého.

Všechna čísla ke stažení budou přibývat v sekci Ke stažení a už nyní si můžete přečíst první číslo.

Za redakci Činčila

Aktualizováno Středa, 28 Září 2016 08:37
 

Kronika dětí z tábora

Tisk

3.7. Lucka
Náš druhý táborový den započal po propršené noci narušené Šamanovým viděním. A když už jsme u toho šamana, asi bych vám to měla nějak blíže vysvětlit. Po asi hodině spánku nás přišel vzbudit jeho poskok a sdělil nám, že měl Šaman vidění, a že nám to musí také říct. Tak jsme vylezli z vyhřátých spacáků, oblékli si pláštěnky a vydali se za ním. Tam jsme chvíli pokecali, seznámili jsme se s náčelníky kmenů, kteří si nás rozebrali a vydali jsme se zase spát.
Ale teď už zase zpátky. Ráno jsme se za zvuků kytary vypotáceli před svá týpí a s radostí začali nový den raníčkovou hrou. Pak následovala snídaně a první ranní nástup, na kterém jsme se dozvěděli co nás čeká a nemine. No a první z oněch aktivit byl turnájek v Ringu. Když jsme dohráli a snědli svačinu, plni sil a očekávání jsme se vydali do lesů sbírat suroviny na náš první táborový oheň. Následoval zasloužený oběd a polední klid, který jsme my, jakožto služba, využili k mytí nádobí.
Odpolední program se skládal z přípravy již zmiňovaného slavnostního ohně. V mezičase jsme se tak nějak postupně nasvačili a hned se zase vrátili k práci. Pak zbyl čas ještě na nějaký ten výukový bloček věnovaný mapám, po kterém následovala večeře a večerní nástup. Po něm jsme se začali připravovat na oheň, u kterého jsme strávili zbytek večera, a po kterém jsme, plni zážitků, šli spinkat.

Aktualizováno Čtvrtek, 25 Srpen 2016 10:20 Celý článek...
 

Závěrečná výprava podle Myšky

Tisk
alt

Na letošní závěrečnou výpravu jsme se sešli v docela hojném počtu. Tentokrát jsme ale nejeli vlakem z Hlaváku, ale autobusem z Holešovic. Dojeli jsme do Zakšína, odkud jsme se vydali po červené značce a cestou se stavili na Pustém zámku. Pak už jsme došli jen pod převis, kde jsme se potkali s dvěma ženskými, kterým jsme dělali společnost až do rána.

V sobotu jsme vyrazili dále. Kolem oběda začalo hrozně moc pršet, ale jelikož jsme zrovna procházeli chatovou osadou, pozvali nás jedni lidi do takového přístřešku, který měli na zahradě, takže jsme se mohli v klidu a hlavně v suchu naobědvat. Jak rychle pršet začalo, tak taky přestalo a my pokračovali dál. Čekal nás ale ohromný kopec, na který se naštěstí podařilo vyškrábat všem a po chvilce odpočinku jsme si nahoře zahráli kámen, nůžky, papír. A pak jsme už jen šli a šli, občas něco hráli, až jsme došli ke studánce, kde jsme si chtěli nabrat vodu. Voda byla taková celá dožluta a plná jehličí a aby toho nebylo málo, když se na ní chtěl Vojta podívat, tak do ní spadl a celou rozvířil. Naštěstí byla blízko vesnice, takže mezitím, co jsme se všichni vydali pod převis, došli kluci pro vodu tam. Večer jsme si už jen uvařili večeři a povídali si a zpívali u ohně. Mezitím se pár vedoucích vytratilo a za chvíli za nimi byli postupně posláni i Vojta s Luckou. Oba totiž na této výpravě splnili svůj Kališnický slib a dostali šátek a kalíšek. Pak už nezbývalo, než si zalézt do spacáků a popřát si dobrou noc.

V neděli jsme po snídani zabalili a vyrazili, tentokrát už na autobus do Tupadel. Zezačátku se šlapalo docela dobře, ale šlo to dost pomalu, takže jsme nabrali pěkné zpoždění. Stihli jsme se ještě celkem v klidu naobědvat, ale pak už jsme museli nasadit rychlejší tempo, abychom to stihli. Na další autobus bychom totiž naopak museli dlouho čekat. Navíc já a Vojta jsme docela spěchali do Prahy a poslední dva kilometry jsme vzali opravdu hopem. Naštěstí jsme to úplně všichni stihli a cestou do Prahy si i někteří z nás zdřímli.

Aktualizováno Středa, 28 Září 2016 08:40
 

Červnová výprava předškoláků za taji Hágena

Tisk
alt

Nevypadalo to na slunečný den, přesto se nás na červnové výpravě předškoláků sešlo dost. Vyrazili jsme vláčkem ze Smíchova na Beroun a po necelé hodině jsme už vystupovali ve Vráži. Zde jsme se dozvěděli, že budeme celý den sbírat odhazované barevné lístečky a také, že budeme celou výpravu věnovat legendě o Hágenovi.

Vyrazili jsme po žluté směrem na Svatého Jana. Po chvíli silnice jsme konečně zalezli do lesa, kde jsme poměrně prudce klesli dolů. U kostela jsme si dali chvilku pauzu, popili místní vodu a už jsme stoupali k vrcholové vyhlídce. Cestou jsme si zahráli letadla v mlze na místní louce.

Stoupání bylo nepříjemné, ale zase za tu vyhlídku stálo. Pokochali jsme se u křížku a už jsme stoupali k Solvayovým lomům. Na kraji lomu jsme si dali oběd, zamávali projíždějící mašině a po jídle šli přenosit trochu vody lžícemi. Pak už jsme pokračovali ke vstupu místního muzea. Měli jsme štěstí a natrefili jsme na každoroční akci v muzeu. Mohli jsme si tak prohlédnout historické motorky, auta, parní stroje, nástroje, povozit se mašinkou a dát si na osvěžení malinovku.

Pak už jsme ale pokračovali dále. Na druhém konci lomu jsme si vyzkoušeli chození poslepu, když nás druhý kamarád navigoval, kudy jít a už jsme pomalu klesali do údolí na vlak. Na strmých loukách jsme si ještě hodili ringo a vyzkoušeli jsme si, jak zvládneme poslepu poznávat různé zvuky. V údolí jsme prošli kraj Loděnice a u nádraží, kde nám zbývalo ještě trochu času, jsme měli připravenou aktivitku i pro rodiče a děti společně. Krmení výživou, když má rodič zavázané oči, je přece príma zábava.

Pak už ale nezbývalo, než rozdat samolepky a nastoupit na vlak k domovu. Nakonec den až moc rychle utekl a i přes nehezkou předpověď nám pršelo jen chvilinku.

Děkujeme všem za účast na našich výpravách v letošním roce a budeme se těšit v září na výpravě následující. Všem přejeme příjemné prožití prázdnin a návraty z dovolených ve zdraví.

Nezapomeňte se podívat na fotky tady.

Aktualizováno Čtvrtek, 23 Červen 2016 19:20
 

Květnová orlická výprava na Brdy

Tisk

Po dlouhé zimě se počasí konečně umoudřilo a dovolilo nám, vydat se na letošní první výpravu ven. Naše putování započalo v páteční pozdní odpoledne na Smíchovském nádraží. Krátce po domluveném čase už jsme byli všichni (což mimochodem nebyl takový problém, protože nás jelo opravdu málo), a tak jsme mohli vyrazit na autobus, který nás po asi hodině a jednom přestupu, vysypal na úpatí Brd, v Kytíně. Tam jsme nasadili batůžky a vražedné tempo a vydali se cestou necestou až na místo, kde jsme přespávali. Pak už jsme jen došli na dřevo, rozdělali oheň, postavili velmi bytelné přístřešky na spaní, v mezičase se navečeřeli a za zvuků kytary jsme se pomalu začali vytrácet do spacáčků.

Ráno jsme se vypotáceli z vyhřátých „postýlek“, opět rozdělali oheň, nasnídali se a sami sebe jsme začali přemlouvat k balení, abychom se mohli opět vydat na cestu. To se nakonec povedlo, a tak jsme se vydali na další úsek našeho víkendového putování. Po asi třech kilometrech jsme se ocitli na místě, na kterém se ve dne vyskytujeme jen zřídka, na Stožci. Po chvíli cesty se naskytla ideální příležitost na obědovou přestávku, které jsme bez odmlouvání využili a po chvíli jsme už opět stáli na nohách a pokračovali dále. Došli jsme až k jakési místní komunikaci, kde nás opustila Eliška, a kde začalo pršet. To nás ale nezastavilo a začali jsme zdolávat jeden z prvních větších kopců, který nás zavedl až k rozhledně na Studeném vrchu. Tam jsme si chvíli odpočinuli a pokochali se výhledem na zataženou krajinu, který ale, kvůli výšce okolních stromů, za moc nestál. Dále jsme pokračovali přes rozcestí Kuchyňka, kde nás opět potkal déšť, a tak jsme zalezli pod nejbližší strom a chvíli jen tak seděli a čekali, co se stane. To už jsme ale měli před sebou pouze posledních pár kilometrů, které jsme pokořili opravdu rychle. V cíli dnešního úseku, nás přivítalo ohniště a povinnost dojít na dřevo. Pak už jsme jen vybalili plachty, pustili se do přípravy zasloužené večeře a s plnými žaludky jsme zpívali do rytmu kytary a rozebírali důležité filozofické otázky. Nicméně tato aktivita se onoho dne poněkud protáhla a na spánek přišla řada až v pozdních večerních hodinách.

Nedělní ráno můžeme přeskočit, jelikož se v mnohém nelišilo od toho sobotního. Začnu tedy až v okamžiku, kdy jsme se opět vydali na cestu, která dnes byla opravdu nenáročná. Zbývaly už jen asi čtyři kilometry po rovině a z kopce. A protože jsme je absolvovali opravdu rychle, už v době oběda jsme seděli na nádraží v Jincích a čekali na vlak. Ten se brzy zjevil a zavezl nás do Zdic, kde jsme přestoupili na jeho většího brášku, ve kterém jsme se dostali na pražské Hlavní nádraží, kde jsme se rozloučili a vydali na cestu domů.

 


Strana 3 z 6

Podporují nás

Banner
Banner
Banner

Děkujeme dárcům a partnerům

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner

Kdo s tebou brouzdá

Právě připojeni - hostů: 39