117. pionýrská skupina Kalich

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Závěrečná výprava podle Myšky

Tisk
alt

Na letošní závěrečnou výpravu jsme se sešli v docela hojném počtu. Tentokrát jsme ale nejeli vlakem z Hlaváku, ale autobusem z Holešovic. Dojeli jsme do Zakšína, odkud jsme se vydali po červené značce a cestou se stavili na Pustém zámku. Pak už jsme došli jen pod převis, kde jsme se potkali s dvěma ženskými, kterým jsme dělali společnost až do rána.

V sobotu jsme vyrazili dále. Kolem oběda začalo hrozně moc pršet, ale jelikož jsme zrovna procházeli chatovou osadou, pozvali nás jedni lidi do takového přístřešku, který měli na zahradě, takže jsme se mohli v klidu a hlavně v suchu naobědvat. Jak rychle pršet začalo, tak taky přestalo a my pokračovali dál. Čekal nás ale ohromný kopec, na který se naštěstí podařilo vyškrábat všem a po chvilce odpočinku jsme si nahoře zahráli kámen, nůžky, papír. A pak jsme už jen šli a šli, občas něco hráli, až jsme došli ke studánce, kde jsme si chtěli nabrat vodu. Voda byla taková celá dožluta a plná jehličí a aby toho nebylo málo, když se na ní chtěl Vojta podívat, tak do ní spadl a celou rozvířil. Naštěstí byla blízko vesnice, takže mezitím, co jsme se všichni vydali pod převis, došli kluci pro vodu tam. Večer jsme si už jen uvařili večeři a povídali si a zpívali u ohně. Mezitím se pár vedoucích vytratilo a za chvíli za nimi byli postupně posláni i Vojta s Luckou. Oba totiž na této výpravě splnili svůj Kališnický slib a dostali šátek a kalíšek. Pak už nezbývalo, než si zalézt do spacáků a popřát si dobrou noc.

V neděli jsme po snídani zabalili a vyrazili, tentokrát už na autobus do Tupadel. Zezačátku se šlapalo docela dobře, ale šlo to dost pomalu, takže jsme nabrali pěkné zpoždění. Stihli jsme se ještě celkem v klidu naobědvat, ale pak už jsme museli nasadit rychlejší tempo, abychom to stihli. Na další autobus bychom totiž naopak museli dlouho čekat. Navíc já a Vojta jsme docela spěchali do Prahy a poslední dva kilometry jsme vzali opravdu hopem. Naštěstí jsme to úplně všichni stihli a cestou do Prahy si i někteří z nás zdřímli.

Aktualizováno Středa, 28 Září 2016 08:40
 

Červnová výprava předškoláků za taji Hágena

Tisk
alt

Nevypadalo to na slunečný den, přesto se nás na červnové výpravě předškoláků sešlo dost. Vyrazili jsme vláčkem ze Smíchova na Beroun a po necelé hodině jsme už vystupovali ve Vráži. Zde jsme se dozvěděli, že budeme celý den sbírat odhazované barevné lístečky a také, že budeme celou výpravu věnovat legendě o Hágenovi.

Vyrazili jsme po žluté směrem na Svatého Jana. Po chvíli silnice jsme konečně zalezli do lesa, kde jsme poměrně prudce klesli dolů. U kostela jsme si dali chvilku pauzu, popili místní vodu a už jsme stoupali k vrcholové vyhlídce. Cestou jsme si zahráli letadla v mlze na místní louce.

Stoupání bylo nepříjemné, ale zase za tu vyhlídku stálo. Pokochali jsme se u křížku a už jsme stoupali k Solvayovým lomům. Na kraji lomu jsme si dali oběd, zamávali projíždějící mašině a po jídle šli přenosit trochu vody lžícemi. Pak už jsme pokračovali ke vstupu místního muzea. Měli jsme štěstí a natrefili jsme na každoroční akci v muzeu. Mohli jsme si tak prohlédnout historické motorky, auta, parní stroje, nástroje, povozit se mašinkou a dát si na osvěžení malinovku.

Pak už jsme ale pokračovali dále. Na druhém konci lomu jsme si vyzkoušeli chození poslepu, když nás druhý kamarád navigoval, kudy jít a už jsme pomalu klesali do údolí na vlak. Na strmých loukách jsme si ještě hodili ringo a vyzkoušeli jsme si, jak zvládneme poslepu poznávat různé zvuky. V údolí jsme prošli kraj Loděnice a u nádraží, kde nám zbývalo ještě trochu času, jsme měli připravenou aktivitku i pro rodiče a děti společně. Krmení výživou, když má rodič zavázané oči, je přece príma zábava.

Pak už ale nezbývalo, než rozdat samolepky a nastoupit na vlak k domovu. Nakonec den až moc rychle utekl a i přes nehezkou předpověď nám pršelo jen chvilinku.

Děkujeme všem za účast na našich výpravách v letošním roce a budeme se těšit v září na výpravě následující. Všem přejeme příjemné prožití prázdnin a návraty z dovolených ve zdraví.

Nezapomeňte se podívat na fotky tady.

Aktualizováno Čtvrtek, 23 Červen 2016 19:20
 

Květnová orlická výprava na Brdy

Tisk

Po dlouhé zimě se počasí konečně umoudřilo a dovolilo nám, vydat se na letošní první výpravu ven. Naše putování započalo v páteční pozdní odpoledne na Smíchovském nádraží. Krátce po domluveném čase už jsme byli všichni (což mimochodem nebyl takový problém, protože nás jelo opravdu málo), a tak jsme mohli vyrazit na autobus, který nás po asi hodině a jednom přestupu, vysypal na úpatí Brd, v Kytíně. Tam jsme nasadili batůžky a vražedné tempo a vydali se cestou necestou až na místo, kde jsme přespávali. Pak už jsme jen došli na dřevo, rozdělali oheň, postavili velmi bytelné přístřešky na spaní, v mezičase se navečeřeli a za zvuků kytary jsme se pomalu začali vytrácet do spacáčků.

Ráno jsme se vypotáceli z vyhřátých „postýlek“, opět rozdělali oheň, nasnídali se a sami sebe jsme začali přemlouvat k balení, abychom se mohli opět vydat na cestu. To se nakonec povedlo, a tak jsme se vydali na další úsek našeho víkendového putování. Po asi třech kilometrech jsme se ocitli na místě, na kterém se ve dne vyskytujeme jen zřídka, na Stožci. Po chvíli cesty se naskytla ideální příležitost na obědovou přestávku, které jsme bez odmlouvání využili a po chvíli jsme už opět stáli na nohách a pokračovali dále. Došli jsme až k jakési místní komunikaci, kde nás opustila Eliška, a kde začalo pršet. To nás ale nezastavilo a začali jsme zdolávat jeden z prvních větších kopců, který nás zavedl až k rozhledně na Studeném vrchu. Tam jsme si chvíli odpočinuli a pokochali se výhledem na zataženou krajinu, který ale, kvůli výšce okolních stromů, za moc nestál. Dále jsme pokračovali přes rozcestí Kuchyňka, kde nás opět potkal déšť, a tak jsme zalezli pod nejbližší strom a chvíli jen tak seděli a čekali, co se stane. To už jsme ale měli před sebou pouze posledních pár kilometrů, které jsme pokořili opravdu rychle. V cíli dnešního úseku, nás přivítalo ohniště a povinnost dojít na dřevo. Pak už jsme jen vybalili plachty, pustili se do přípravy zasloužené večeře a s plnými žaludky jsme zpívali do rytmu kytary a rozebírali důležité filozofické otázky. Nicméně tato aktivita se onoho dne poněkud protáhla a na spánek přišla řada až v pozdních večerních hodinách.

Nedělní ráno můžeme přeskočit, jelikož se v mnohém nelišilo od toho sobotního. Začnu tedy až v okamžiku, kdy jsme se opět vydali na cestu, která dnes byla opravdu nenáročná. Zbývaly už jen asi čtyři kilometry po rovině a z kopce. A protože jsme je absolvovali opravdu rychle, už v době oběda jsme seděli na nádraží v Jincích a čekali na vlak. Ten se brzy zjevil a zavezl nás do Zdic, kde jsme přestoupili na jeho většího brášku, ve kterém jsme se dostali na pražské Hlavní nádraží, kde jsme se rozloučili a vydali na cestu domů.

 

První výprava bez rodičů

Tisk
alt

Na květnovou výpravu předškoláků jsme se sešli v sobotu ráno na pražském Hlavním nádraží. Tentokrát se ale sraz, tedy i celá výprava značně lišili. A to proto, že jsme se rozhodli uspořádat první výpravu bez rodičů, kteří ráno pouze „odevzdali“ své ratolesti a dále pokračovali po svém. My jsme se ale vydali na vlak směr Prosečnice, kde jsme opět potkali prince Kristiána, který šel na stezku odvahu, která spočívá v plnění nejrůznějších zkoušek, a navrhl nám, abychom ho doprovázeli a taky mu trochu pomohli.

Vydali jsme se tedy z nádraží s princem v čele a zanedlouho jsme už plnili první úkol. Aby měl co jíst, potřeboval se pocvičit v lovu, a tak jsme pomocí tenisáku lovili zvířátka. Po krátké svačící a picí přestávce jsme pokračovali dál a po cestě plnili další úkoly. Princ musí být dobrý běžec, takže jsme si zahráli hru na dvě skupinky, kdy naším cílem bylo doběhnout pro šátek. To už jsme ale dorazili na místo, kde bylo ohniště a odpočívadlo, a tak jsme se mohli naobědvat. Nejdříve jsme připravili nějaké dřevo a pak jsme se učili zacházet s nožem, abychom si mohli nakrojit a opéct buřty.

Po obědě jsme se vydali na cestu zpět, po které jsme ještě museli splnit nějaké zkoušky. Například jsme prolézali pavoučí sítí, při čemž jsme se s princem cvičili v obratnosti, nebo jsme se rytířským kopím trefovali do kroužků, což je nezbytné umět na různé rytířské turnaje. To už jsme ale byli zpět na nádraží a čekali na vlak do Prahy. Cesta do Prahy nám utekla velmi rychle, protože jsme ještě museli splnit dvě zkoušky. Jedna byla poznávání věcí poslepu, aby princ uměl pouze pomocí hmatu zjistit, co se kolem něj nachází. Poslední zkouškou bylo umět si navzájem rozvázat spoutané ruce, protože se může stát, že bude princ zajat, tak aby se uměl osvobodit. Všem se podařilo všechny úkoly úspěšně splnit a dostali jsme jako znak rytířství náramek. Pak už zbývalo dát jen razítka a samolepky do památníčků, a když jsme dorazili na nádraží, rozutekli jsme se k maminkám a tatínkům a plni dojmů a skvělých zážitků jsme se vydali na cestu domů.

Nezapomeňte se podívat na fotky tady.

Aktualizováno Středa, 28 Září 2016 08:37
 

Jak jsme jeli do Volduch

Tisk

Od Velikonoc už uplynul skoro měsíc, a tak nastal čas na další víkendovou výpravu. Tentokrát se naším cílem stal jakýsi srub uprostřed lesa, nedaleko obce Volduchy. Sešli jsme se v pátek odpoledne na Hlavním nádraží v mírně prořídlém počtu a vydali se na cestu. Za necelou hodinu a půl jsme už vystupovali v Rokycanech, kde jsme se vydali na místní autobusové nádraží a po další půlhodině cesty zbývalo už jen dojít asi dva kilometry. Když jsme se konečně ocitli v cíli, pustili jsme se do rozdělávání ohně v kamnech a krbu, dále následovala večeře a pak už nezbývalo nic jiného, než zalehnout do spacáčků a těšit se na další den. (pozn. red. před spaním jsme ještě asi hodinu a půl klábosili u krbu s horkým čajem v ruce.)

V sobotu ráno jsme se vzbudili asi kolem osmé, vyčistili si zuby a začali s přípravou snídaně. Po chvíli rozjímaní jsme už stáli seřazeni před chaloupkou a poslouchali rozkazy a plány na dnešní den. Každý jsme dostali mapu s vyznačenou trasou, a tak jsme mohli vyrazit. Naše kroky se ubírali po červené turistické značce až na vrchol a zříceninu hradu Radeč, kde jsme poobědvali a po krátkém odpočinku na slunné mezi jsme pokračovali v cestě. Po prohlídce zříceniny jsme sešli z hřebene, zahráli pár her a zanedlouho se už ocitli ve srubu. Pak jsme se navečeřeli a pustili se do večerního programu, který se skládal z lovu zvířat vzduchovkou. Když se setmělo, vrátili jsme se zpět a za zvuku kytary ulehali ke spánku.

V neděli ráno někteří aktivnější účastníci výpravy vstali dříve a pustili se do přípravy snídaně, za což, jménem celého spacího týmu, který si přispal o více jak hodinu, děkujeme. Po snídani jsme se pustili do balení a úklidu, ale jelikož jsme byli rychlí, zbyl čas ještě na nějaké hry. Pak přišel oběd, po kterém jsme dobalili poslední věci a vydali se na cestu domů. Po asi dvouhodinové cestě, která byla stejná jako ta páteční, jsme už vystupovali v Praze a rozutekli se domů.

Poznámka autora: Během sobotního večerního programu nebylo ublíženo žádnému zvířeti ani účastníkovi výpravy.

 

Dubnová výprava za čarodějnicí

Tisk
carodejnice

Dubnová výprava byla od těch předchozích trochu odlišná a určitě velké dobrodružství. Vedoucí totiž tentokrát všechny účastníky rozdělili na dvě skupiny a nechali je napospas všemu. Skupiny vycházely ze Senohrab půl hodiny po sobě a na startu dostaly pouze složku s popisem cesty a mapou. Cesta byla dlouhá necelé tři kilometry, ale rozhodně nebyla snadná.

Jelikož se k čarodějnici dostanou jen ti nejodvážnější, hned na začátku cestu znepříjemňovali tři poskoci čarodějnice, které bylo třeba zdolat. Děti vyzbrojené tenisáky nasedly do vozítka, rodiče je tlačili a během jízdy ve vozítku museli trefit netopýra, pavouka a kočku. Společně naštěstí tyto nástrahy překonali a mohlo se pokračovat v cestě.

Úkolů na cestě bylo ale více. Jedním z úkolů bylo najít kouzelný strom a z něj si utrhnout jablíčko. Naštěstí žádné nebylo otrávené, takže se mohlo pokračovat dále v cestě. Také se všem podařilo projít temným tunelem na druhý konec a zase zpět. Celou cestu všichni navíc nesli nafouknuté balonky s nakresleným obličejem, což také ztěžovalo plnění dalších úkolů.

V cíli u zříceniny Hláska už čekala čarodějnice, která rozdala všem statečným účastníkům krásné diplomy a všichni se mohli ohřát u ohně a dát si teplý čaj. Na ohni jsme si také opekli oběd, podívali jsme se na zříceninu hradu a v okolí jsme se pořádně vyřádili.

Když dostali všichni do svých památníčků samolepku a razítko, nezbývalo než se vydat na cestu domů. Než jsme ale došli na vlak, tak jsme se ještě mohli svézt na přívozu, čehož někteří využili. A my se budeme těšit zase příště!

Nezapomeňte se podívat na fotky tady.

obrazek

Po výpravě jsme dostali tento pěkný obrázek od Emmy a budeme rádi, když nám budete posílat obrázky se vzpomínkou na proběhlou akci.

Aktualizováno Středa, 28 Září 2016 08:35
 

Noční pochod - dlouhá trasa

Tisk
V pátek večer byl ve 20:30 sraz na Hlavním nádraží. S Mrakem se tam sešla pouze Lucka, poněvadž byla jediná, které se vyplatilo na Hlavní nádraží dorazit. Vlakem pak pokračovali do Vršovic, tam vyměnili soupravu vlaku. V nové Regionově už seděl i Vladzo a poté na Kačerově jsem přistoupil já s Máťou. Zde jsme zjistili, že neočekávaně jede i Anča a našli jsme si pohodlné místo. V Měchenicích vlak končil z důvodu rekonstrukce a muselo se přestoupit na autobus. Ten nás dovezl až do Davle, kde pochod začínal.
Před odchodem naší skupiny nás zdržovalo pomalé vyplňování pochodových papírů ostatních skupin a jejich odevzdávání Mrakovi. Hned jak byla byrokracie dokončena, vypravili jsme se poklidnou Davlí po zelené. Za chvíli nás značka vyhnala pryč z údolí Vltavy do vesnice Sloup. Zde se otevřela další obálka se záludnou otázkou dnes už neznámého původu. Instrukce v obálce nás poslaly po zelené k rybníku, od něj už bez značení do vesnice Hvozdnice. Chůze Hvozdnicí se ubírala z mírného kopce, což se líbilo velké části skupiny. Za Hvozdnicí se šlo po žluté do kopce, do lesa. V lese na křižovatce nastala půlnoc, otevřela se půlnoční obálka, která nám přikázala se najíst. Většina skupiny otevřela nápoje s nasyceným kofeinem a rychlými cukry. Po posilnění se pokračovalo po žluté přes Masečín dál do říčky údolí Kocáby. Údolí bylo pěkné s mnoha chatami s v tu chvíli provokativně pohodlnými postelemi. Údolím jsme prošli až k rozcestí Fafkův mlýn, který tam prý někde byl. Z údolí jsme museli ven, a to po modré značce do Bratřínova, malé vesnice s velmi pohodlným zábradlím. Za Bratřínovem na modré značce se začaly kolektivně projevovat příznaky únavy - nepříjemný pocit z okolního lesa, slabé sluchové a zrakové halucinace a ochota kdekoli si lehnout a spát.
Tyto příznaky umocnil půl kilometru cesty rovný jako přímka, jelikož se nebylo čím rozptýlit. Oddech a rozptýlení nastalo na křižovatce u Sv. Václava. Od něj nás žlutá zavedla ven z lesa, zřeli jsme civilizaci a doufali jsme, že to je Mníšek pod Brdy. Tak kruté zklamání jsem nezažil, byly to teprve Záhořany. Po průchodu vesnicí jsme měli vážnou debatu, zda pokračovat k nádraží a po silnici nebo po žluté přes Rymáně do Mníšku pod Brdy. Vyšlo by to nastejno, tudíž se šlo přes Rymáně. Zde je shodou okolností také vlaková zastávka a na ní jízdní řád. KAŠLU NA TO, ZA TŘIČTVRTĚ HODINY MI JEDE VLAK. Bylo něco po čtvrté hodině. Řada členů vážně zauvažovala o ukončení pochodu. Nakonec ale sebrali poslední síly a šli a šli. Cestou z Rymání se rozednilo. Na náměstí v Mníšku jsme si oddechli, někdo volna využil k otevření další plechovky energetického nápoje. Z Mníšku už se stačilo vyškrábat na Skalku a po zelené se dostat pod vedení a odtud po cestě na Babku. Na Babce nás čekala ospalá čarodějnice. Rozdala nám diplomy, sušenku, uzený čaj a šlo se do Řevnic na vlak.
Ve vlaku většinu cesty zuřila válka mezi Luckou a Mrakem s Vladzou. Válečný konflikt byl ukončen smlouvou o mytí ešusů, hrnků a lžic na táboře. Před osmou naše skupina dorazila na Hlavní nádraží v Praze.
Aktualizováno Úterý, 06 Září 2016 07:19
 

Odpolední pochod Za brdskou čarodějnicí

Tisk

Stejně jako minulý rok, i letos se konala kratší verze pochodu Za brdskou čarodějnicí. A tak jsme se já a Mautin okolo 4. hodiny sešli na Smíchově u autobusu. Odjeli jsme do Mníšku na náměstí a stáli na další přípoj. Mezitím přijel Činčila, povídali jsme s ním, a to už přijel náš další autobus do Lhoty.
Ve Lhotě jsme se upsali na startovní listiny a vyrazili. Jen, co jsme vyškrábli kopec ze Lhoty, už jsme došli na rozcestí a rozbalili 1. úkol. Bohužel to, co jsme měli najít, jsme nenašli, a tak jsme šli dál. Od Lhoty jsme byli už za 40 minut u Jezírka. Zde jsme si vyplnili křížovku a zklamaně vyrazili do Haloun. V Halounech jsme něco málo pojedli, vyrazili přes louku k hradišti a pak teprve na Babku. Celkově nám cesta trvala necelé 2 hodiny, teď je kousek před sedmou a sedíme na Babce. Je tu krásně a čekáme na západ slunce, protože se nám nikam nechce. Ale asi pak už nezbyde, než vyrazit na poslední vlak domů.

 

Březnová výprava za zvířátky

Tisk
nahristi

Sešli jsme se jako obvykle na „Hlaváku pod cedulí“. Cesta tentokrát nebyla příliš dlouhá, vlak nás totiž zavezl jen do Chuchle. Odtamtud jsme se svezli ještě pár stanic autobusem, který jsme měli skoro sami pro sebe. A už jsme vcházeli do Chuchelského lesa. Činčila nám vysvětlil celodenní hru, sbírání lístečků se zvířátky, kterou jsme už znali z předchozích výprav.

Naše první zastávka byla v lomu, kde jsme hledali zvířátka, která žila před mnoha a mnoha lety a dnes jsou zkamenělá. Našli jsme jich docela hodně a než jsme se vydali na další cestu, zkusili jsme si ještě hod na cíl. Pak jsme pokračovali dále a připomněli jsme si hru „7“, kterou jsme si během dne zahráli ještě několikrát. Náhle jsme si všimli lva, který byl kousek od cesty přivázaný ke stromu, byl to ale lakomý lev a nechtěl se s námi rozdělit o maso, které měl kolem sebe a hlídal ho. My jsme ale měli také hlad, a tak jsme lvovi nějaké maso sebrali. U kostela Jana Nepomuckého jsme se pokochali výhledem a o kus dál jsme zkusili hru na medvěda, který visí na stromě. Také jsme potkali sovu, ke které jsme se měli přiblížit tak, aby nás neviděla. To bylo ale hodně těžké, protože sova měla velmi dobrý zrak.

A už jsme byli u lesní zoo. Tam jsme se naobědvali, pohráli si na hřišti, nejvíce jsme si užili na velké houpačce, kam jsme se vešli skoro všichni, a šli jsme se podívat na zvířátka. Mě nejvíce zaujaly zvuky, které vydávaly dvě vrány, a obrovský krkavec byl také zajímavý. Rys vypadal jako velký plyšák, protože se skoro za celou dobu ani nepohnul.

Cestou jsme si zahráli ještě hru, kdy jsme sbírali kousky medvědů a pak je skládali a lepili dohromady. Když jsme vyšli z lesa, spočítali jsme, kdo během dne nasbíral nejvíce stejných lístečků se zvířátky, rozdali jsme samolepky a razítka a vydali se domů. Skončili jsme tentokrát o něco dříve, což ale vůbec nevadilo, protože byla docela zima. Ale i tak jsme si výpravu pořádně užili a těšíme se na další!

Nezapomeňte se podívat na fotky tady.

Aktualizováno Čtvrtek, 23 Červen 2016 19:33
 


Strana 3 z 5

Podporují nás

Banner
Banner
Banner

Děkujeme dárcům a partnerům

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner

Kdo s tebou brouzdá

Právě připojeni - hostů: 42