117. pionýrská skupina Kalich

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Jak jsme byli za čertovskou babičkou

Tisk

Tentokrát jsme se netradičně nesešli na nádraží, ale ve vestibulu metra Chodov. A když už jsme u těch odlišností okolo srazu, nechal nás velitel výpravy spát o něco déle a sraz byl posunut až na 9:40. A jak už to tak bývá, všichni jsme byli na místě až okolo desáté, ale to naši dobrou náladu nezkazilo a mohli jsme s úsměvem vyrazit. Když jsme vylezli z metra, dozvěděli jsme se to, co už mnozí věděli - naše výprava tentokrát povede Kunratickým lesem a pokud se poštěstí, na konci bychom měli narazit na Čertovskou babičku. Pár obdivovatelek prince Kristiána moc nadšených nebylo, nicméně na to za chvíli zapomněli a tak jsme se všichni nadšeně vydali na cestu.

Hned na začátku lesa jsme narazili na uplakanou kometu, která nám celá vyděšená sdělila, že spadla z oblohy, ale také se zmínila o Čertovské babičce a vyhrábla z kapsy nějakou mapu. Tak jsme ji přibrali do naší nemalé skupiny a šli jsme zas o kus dál. A tak jsme tak šli, hráli hry a svačili, když tu najednou jsme narazili na vylekaného čerta, který se tu asi nějak zapomněl, a jak byl celý vyklepaný, vysypal veliký pytel plný brambor, uhlí a nějakých těch dobrot. Tak jsme nelenili, čertovi pomohli a on nám za to nechal lízátka a další kus mapy, dle kterého jsme šli zase kus cesty. A protože jsme všichni měli plnou pusu lízátek, bez řečí jsme se vydali dál. Po pár kilometrech (1) se před námi zjevil obrovský sněhulák. Byli jsme trochu udiveni, že v takovém horku neroztál. Když jsme za ním dorazili všichni, začal nám vyprávět dojemný příběh o tom, jak ztratil své kamarády. Tak jsme mu utřeli slzu a kamarády mu nakreslili. Celý byl štěstím bez sebe, a tak nám věnoval další kus mapy. Už jsme mapu měli téměř celou, což znamenalo, že už musíme být skoro v cíli.
Ale vzhledem k tomu, že byla doba oběda a my se shodli, že přišel čas vybalit řízky od babiček, usedli jsme na první volné slunečné místo a začali hodovat. Po chvilce jsme plni sil a odhodlání opět vyrazili na cestu a za nedlouho narazili na loupežníka. Ten skoro ani nepozdravil a už nás zaúkoloval. Chtěl po nás, abychom mu nasbírali rozsypané žaludy do pistole. Ovšem to nebylo tak jednoduché, jak se zdá. Vyfasovali jsme šátek, a k žaludům se dostali za pomoci provazu uvázaného kolem stromů. Některé hra natolik zaujala, že si trasu prošli hned několikrát. O to větší měl loupežník radost a vydal nám poslední kus mapy, na němž bylo zakreslené doupě Čertovské babičky.

Po chvíli jsme spatřili hřiště, na kterém jsme zanechali poslední zbytky energie. Odtud už to k babce bylo jen malý kousek a za pár metrů jsme na ní opravdu narazili. Přezuli jsme se, abychom jí doma nenašlapali a usadili se ke stolkům s teplým kakaem a buchtou. Babku jsme vzbudili, a tak zatímco jsme se cpali jejím pohoštěním, ona nám vyprávěla o svém dlouhém životě a dala nám malý dárek v podobě pexesa a fotky z minulé výpravy. Když jsme se nacpali a vyrobili jsme si vánoční ozdobičky, půjčili jsme si místní hračky a hráli si, dokud nebyl čas odejít. Všichni se začali vytrácet okolo páté a za chvíli už nezbyl skoro nikdo, a tak se i ti poslední vydali domů.

Aktualizováno Neděle, 13 Listopad 2016 19:10
 

Orlická výprava do Roudnice

Tisk
alt

V pátek večer se na Masarykově nádraží sešla nevelká skupinka lidí, ve které jsem byl já, Lucka, Hárdy, Vladzo, Činčila a Myška. Na této výpravě byl výjimečný sraz který, se nekonal na Hlavním nádraží, jak bývá zvykem, ale na Masarykově. Nicméně se tak stalo a krátce po šesté jsme už vyráželi směr Roudnice nad Labem. Cesta proběhla bez větších i menších obtíží až na to, že Hárdy z nějakého neznámého důvodu nemohl najít svůj vojenský baret. Na nádraží v Roudnici nás přivítalo nehezké počasí doprovázené padáním zmrzlého deště a příšerné zimy. Po krátkém hledání skautské základny, kde jsme měli tentokrát přespat, se nám zmíněný problém podařilo vyřešit a mohli jsme si vybalit, kromě spacáčků a karimatek, večeře a po namáhavé cestě se posílit. Večerní zábava sestávala z hraní pexesa, kterému předcházelo jeho vystřihování.

V sobotu ráno jsme se probudili plni síly a s chutí do nového dne. Po snídani jsme si jako obvykle zabalili batůžky a vydali se na výlet směr Říp. Počasí bylo poměrně pěkné, což nám umožnilo, že jsme cestu na horu Říp, dlouhou cca 7 km, urazili během pouhých dvou hodin. Z vrcholu hory byl překrásný výhled na Roudnici nad Labem, elektrárnu Štětí a mnoho dalších zajímavých míst. Při obědě u rotundy sv. Jiří se počasí lehce zhoršilo, když najednou začalo mírně sněžit a ochladilo se. Cestou z vrcholu dolů se Hárdy zachoval jako pravý vlastenec, a to když z ničeho nic vybalil z batůžku vlajku České republiky a považoval za nutnost ji snést dolů, jak se na vlastence sluší a patří. Pod vrcholem jí předal mě a já měl tu čest nést ji na zádech celých zbývajících šest kilometrů až do skautské klubovny. Jelikož tempo chůze bylo svižné a cestou jsme nehráli žádné hry, tak se stalo, že jsme se do klubovny měli vrátit kolem třetí odpoledne. Abychom si užili poslední hodinu světla toho dne, vydali jsme se hledat kešku, a v Roudnici se stavili v cukrárně. Chvíli před setměním jsme dorazili do klubovny, a následující program spočíval v hraní různých karetních her, typu Bang!, Jungle Jam, kostky a jiné a v pozorování neznámého pána stavícího altánek. Večer se nesl v příjemné atmosféře, k večeři byly těstoviny s boloňskou omáčkou. Kolem desáté už většina z nás bojovala s padajícími víčky, a tak jsme si všichni vyčistili zuby a ulehli do spacáčků.

V neděli ráno jsme si po snídani stihli všichni zabalit v rekordním čase, což znamenalo, že máme přibližně dvě hodinky času, než půjdeme po obědě na vlak. Původní program byl prohlídka místního zámku a kapucínského kláštera. Jenže jsme brzy po příchodu k zámku zjistili, že je zavřený. Takže náhradní program byl lovení „kešek“ v okolí klubovny. Celkem jsme ulovili čtyři kešky, a po návratu do klubovny jsme začali mít hlad. Naštěstí Činčila s Myškou rychle uvařili oběd v podobě čočkové polévky s chlebem. Po obědě jsme už jenom předali klíče od klubovny a vydali se cestou na vlak. Na nádraží se nám podařilo ulovit ještě jednu kešku a po chvíli už jsme jeli rychlíkem (pro mě netypickým City Elefantem) do Prahy, přesněji řečeno, opět na Masarykovo nádraží.

Aktualizováno Úterý, 06 Září 2016 07:26
 

Podzimní výprava 2015

Tisk

Jako každý rok, i letos jsme se na začátku podzimních prázdnin sešli na přeplněném hlavním nádraží. Každý jsme se vyvalili odjinud a prvních pár minut výpravy jsme strávili vyměňováním zážitků ze školních lavic. Po necelé půlhodince jsme si začali prorážet cestu mezi všudypřítomnými lidmi a kvůli vysoké sdílnosti místních informačních tabulí jsme vlak stihli na poslední chvíli. Při cestě vlakem jsme ještě pokopali a pošlapali pár lidí, abychom se dostali k našim rezervovaným místům. Po jízdě dalším vlakem jsme se konečně ocitli v Povrlech a plni sil se vydali hledat místní školu. Když jsme ji našli a vybrali si co nejlepší místo na spaní, přesunuli jsme se k jedné z posledních činností onoho dne - večeři. Pak už zbývalo jen vyčistit si zuby a zalehnout na naše vyvolená místa.

Ráno nás, k našemu nemilému údivu, už v sedm hodin přišli zbudit dva zelení chlapíci, kteří nám sdělili, že následující rok budeme věnovat válčením s nepřáteli, a že jsme se ocitli na našem prvním výcviku, také po nás chtěli, abychom se za nesmyslný čas vypotáceli před školu. To se nakonec podařilo jen velmi odvážným jedincům a zbytek započal den tolik populárními kliky. Ty nás nakonec neminuly nikoho. Vždycky se najde důvod klikovat… Ať už je to kvůli nevhodným poznámkám, učesaným vlasům, nebo jen tak, za odměnu. A když už jsme u těch odměn, po klikování následovala tolik oblíbená rozcvička, kterou nám chlapci také věnovali za odměnu.
Mezitím se nám už ale připravovala snídaně, kterou jsme bez jediného slova snědli, a po které jsme se dozvěděli, co nás čeká a nemine. Zjistili jsme, že se nacházíme TADY a půjdeme TAM, kde nás čeká náš první výcvik. Po cestě jsme hráli nenásilné hry, které proběhly v klidu a míru. Některé se sice změnili ve slalom mezi kravskými lejny, ale vše nakonec dobře dopadlo a my se spokojení vrátili do našich provizorních kasáren. Někteří dobrovolníci ještě navštívili sprchy, ani ne proto, aby smyli bahno a špínu, ale protože si mysleli, že budou dělat méně kliků. My ostatní čuníci jsme na ně počkali a pak se šli společně navečeřet. Následoval ještě celovečerní turnaj v oblíbené dětské hře Pexeso. Pro některé jedince byla hra poněkud náročnější, ale všichni jsme si nakonec zahráli a unavení zalezli do spacáků.

Aktualizováno Sobota, 12 Prosinec 2015 13:23 Celý článek...
 

Říjnová dračí výprava předškoláků

Tisk
alt

Tentokrát jsme se vydali vlakem do Úholiček, kde na nás opět čekal princ Kristián. Měl s sebou svého domácího mazlíčka - draka. Protože byl podzim, rozhodl se ho vyvenčit a umožnit mu, aby se trochu proletěl. Jenže s drakem to vůbec nebylo jednoduché. Byl totiž trochu neposedný, a když téměř hned na začátku našeho výletu prolézal křovím, podařilo se mu ztratit ocásek. Naštěstí tu bylo šikovní pomocníci, kteří nasbírali a přinesli barevné papíry a nový ocas drakovi vyrobili.

Když jsme došli na kopec na pole, chtěli jsme zkusit, jak se drakovi s novým ocasem bude létat. Bohužel skoro vůbec nefoukalo, takže se lítání nedařilo ani ostatními přineseným drakům. Pokračovali jsme tedy dále na vyhlídku, kde jsme se také naobědvali. Po obědě jsme si zahráli hru „čertíci“, kdy stejně jako princův drak měl každý ocásek vytvořený ze šátku a zastrčený za kalhoty. Navzájem jsme si šátky pak vytahovali a vyhrál ten, kdo měl šátků nejvíce.

Cestou zpět přes pole už foukalo o něco více, takže se naši dráčci mohli pořádně proletět. A šlo jim to moc dobře. Protože my jsme po obědě už byli, byl nejvyšší čas sehnat také něco k obědu drakovi. A když drak nemá po ruce žádnou princeznu, musí se spokojit s milířem dřevěného uhlí. Děti tedy běhali pro lístečky se dřevem a ohněm, které pak měnili za milíře. Dále nám cestu zkřížil také zlý drak, kterého děti zahnaly šiškami.

Posledním úkolem na naší cestě bylo pomoci drakovi obnovit jeho oheň. Jak bylo chladno, nějak asi nastydl a už nebyl schopný chrlit oheň. A to by jako správný drak měl umět. Došli jsme každý pro jednu svíčku, kterou jsme v kelímku donesli ke drakovi bez toho, aby nám svíčka zhasla. Úspěšně se to všem podařilo a v tu chvíli už nastal čas vydat se na nádraží. Rozloučili jsme se s drakem, který se chtěl ještě proletět, a vyrazili jsme. Poslední kopec dolů byl pěkně prudký, ale všem se povedlo sejít dolů, kde se s námi rozloučil i princ Kristian a každému dal na památku dračí kámen pro štěstí.
Počasí nakonec vyšlo docela dobře a přestože se nám na poslední chvíli odhlásilo několik účastníků, sešlo se nás dost na to, abychom si výlet užili a abychom zvládli pomoci drakovi se všemi úkoly.

Těšíme se na všechny na příští výpravě, která bude v neděli 6. prosince!

Aktualizováno Sobota, 12 Prosinec 2015 13:23
 

Výprava do Srbska

Tisk

Jako vždy jsme se všichni (Hárdy, Lucka, Karel, Vladzo, Činčila, Myška, Aneta, Jirka, Lenka) sešli na Hlavním nádraží. Nasedli jsme do vlaku směr Beroun a jeli do Srbska. Cesta uplynula rychle, nejeli jsme ani půl hodiny a dorazili jsme tam. Vystoupili jsme, podchodem podešli nádraží a v podchodu jsme zjistili, že se Hárdymu v batohu rozsekla sklenice okurek, kterou dostal na hlaváku. Tak jsme ji s pomocí Karla vyházeli do koše - sklo do skla, zbytek do směsi. Poté, co na nás všichni počkali, rozešli jsme se vesnicí směrem k Praze. Šli jsme asi 15 minut a vyšli ze Srbska, poté šli po louce. Došli jsme k drážnímu domku, pohleděli na něj a šli dál, kousek do kopce. Došli jsme k bráně, v ní na nás čekal majitel objektu a jeho dva chlupáči. Popošli jsme až k chatě, kde jsme si sundali bagáž a postáli, někteří se posadili. Mezitím Činčila domlouval ubytování. Hned, co se Činčila vrátil, vzali jsme si bágly a šli za Činčilou. V chatě jsme se dozvěděli co a jak. Vybalili jsme si a vyndali jsme si pití a večeři. Najedli jsme se a dozvěděli jsme se něco málo o tom, co se bude dít další den. Po večeři jsme uklidili zbytky jídla a vzali jsme si papír a tužku. Činčila nám prozradil, že si zahrajeme hru BINGO. Po dvou kolech už bylo dost hodin, takže jsme si vyčistili zuby a připravili se ke spaní. Tak jsme to nezdržovali a zalezli do spacáků. Myška nám přečetla pohádku z knížky Jan Evangelista Purkyně - Reformy a výkony pro české školství. Po pohádce jsme usli a probudili jsme se až v sobotu.

SOBOTA: Vstali jsme tak akorát. Šli jsme připravovat snídani. Měli jsme to hned připravené, a proto jsme se taky rychle najedli, připravili na cestu a vyrazili. Vyšli jsme od chaty, podešli trať a došli jsme až k Srbsku. Tam jsme se vydali údolím nahoru. Šlo se nám dobře, mezi kořeny a skalisky a podél potoka. Cestou nahoru jsme se bavili a těšili se, až tam budeme. Nahoře jsme počkali na ostatní, pokochali jsme se výhledem, někdo si snědl svačinu a všichni se napili. Koukli jsme se do kraje, pak jsme vyrazili lesem, až jsme dorazili na louku. Uprostřed začal Činčila vysvětlovat hru. Pak jsme se rozdělili do dvou skupinek a začali jsme hrát píšťalku. Po hře jsme šli jen chvíli a došli jsme k rozcestí mezi Berounem a Tetínem. Kousek byla Kodská jeskyně, na kterou jsme se došli podívat. Jakmile jsme se vynadívali, vyrazili jsme zpět na značku. Také jsme začali hledat místo na oběd. Bohužel nikde žádné pěkné nebylo, tak jsme museli vyrazit dál. Ale neušli jsme ani půl kilometru a už Činčila odbočoval z cesty na listnatý pahorek, kde bylo místo ideální. Když jsme všechno dojedli, vyrazili jsme dál na cestu směr Tetín. Nejprve jsme šli cestou z kopce, potom do kopce, abychom následně mohli jít zase z kopce. Až jsme nakonec dorazili k silnici, po ktré jsme pokračovali až na náves. Odtud jsme se šli podívat na zříceninu Tetín, odkud byl hezký výhled na koleje a řeku. Také jsme měli veliké štěstí, protože se najednou ze zatáčky vynořil Orient Express. Jen co odjel, jsme se vrátili zpět do vesnice a potom jsme pokračovali pěšinkou ke kolejím. U kolejí jsme se zastavili a počkali na pokyn vedoucích. Jakmile Činčila zavelel, všichni najednou jsme koleje překročili na cestu u řeky. Zbýval nám už poslední kilometr na vlak do Berouna, který nám ovšem trval poměrně dlouho, protože někteří členové už byli velmi unaveni. Akorát jsme došli na nádraží a jel vlak. Tak jsme nastoupili a ani jsme si nesedali, protože jsme jeli jen jednu stanici.
Vystoupili jsme v Srbsku, podešli jsme trať a poté došli vesnicí na louku. Zde jsme si zahráli hru s čísly a další hry na louce a Činčila šel mezitím připravovat večeři. Až už nás nic nebavilo, tak jsme vyrazili zpět do chaty, kde jsme si umyli ruce a dostali jsme jídlo. Po večeři jsme sklidili nepořádek ze stolů, přinesli jsme si papíry a tužky a Činčila nám vysvětlil hru na těžení surovin. Až byly suroviny vytěžené, už nezbývalo než si vyčistit zuby a zalehnout do spacáků a já jsem pak četl z knihy Jurij Gagarin.

Vzbudili jsme se tak akorát a šli připravovat snídani. Jen co se všichni sešli, už byla hotova a my se mohli nasnídat. Během snídaně jsme se také dozvěděli, že ještě půjdeme na výlet. Takže jsme si hned šli zabalit a vyrazili podél řeky směr Beroun - jen po druhé straně. Došli jsme až k lomu Alkazar. Zde jsme si zahráli hru na skládání co nejvyšší mohyly z kamenů. Po uplynutí času začal Činčila přeměřovat uzlovačkou výšku. Vyhrál jsem já s Karlem a Lenkou. Poté jsme si každý vzali kámen a snažili jsme se ostatním skupinkám mohyly zbourat, a komu vydržela nejvyšší mohyla, ten vyhrál. Opět vyhrála ta stejná skupinka. Poté jsme už vyrazili zpět do chaty, na oběd a zabalit. Jakmile bylo vše hotovo, vzali jsme si batůžky, došli na nádraží a vyrazili vlakem ku Praze.

Aktualizováno Úterý, 06 Září 2016 07:23
 

První výprava pro předškolní děti a jejich rodiče

Tisk
alt

Několik let ta myšlenka ležela a čekala. Nebylo pro koho a nebo by to bylo hrozně složité. Až letos, kdy Líze a Vojtovi s Terkou bude nebo bylo pět se mohl ten nápad vydrápat na povrch. Co udělat výpravy pro prcky? Sami to nezvládnou? Tak, co k tomu přibrat i jejich rodiče?
No a jak se naplánovalo, tak se i realizovalo. Nadhodilo se a vymyslelo téma celého dne, vyrobily letáky a doplňky a celé se to poslalo do světa.

A najednou bylo prcků přihlášených dvacet. K tomu podobný počet rodičů. Od té chvíle bylo jasné, že tahle výprava musí být dokonalá, líbivá a ke spokojenosti všech, aby mohlo být podobných výprav ještě nespočet.
Naštěstí počasí vyšlo. Ráno bylo slunečno, tak už zbývaly jen nervy z času do odjezdu vlaku, abychom to stihli. To se i díky pomoci Urekeho povedlo a my najednou vystupovali v Řevnicích. Zde už čeká princ Kristián, který nás celým dnem provází. Zahajujeme hned první hrou, sbírání lístečků. Řevnicemi procházíme poměrně rychle, učíme se správnému a bezpečnému přecházení a už konečně vcházíme do lesa.
Zde, hned u kraje, potkáváme babičku, která nám předává informace o roztržených princezniných korálích. Společnými silami korále navlíkáme na vlasec a pokračujeme dále v cestě. U bažiny se nám černokněžník dokonce ukazuje, ale dříve, než ji stihneme přejít, už je pryč. A ještě k tomu vylákal zvířátka z ohrady! Pomáháme zvířátka zase vrátit do ohrady, vítězí žlutá skupinka.

A pak už ji vidíme. Princeznu. Jenže černokněžník je tam taky. Vykřikuje nějaké silné věty o tom, že jej nemůžeme přemoct. Ale asi by si měl pořídit silnější brýle, protože my jej umíme oslabit korálky, zvířátky a nakonec jej umíme trefit tenisákem. To už černokněžník nevydrží a raději mizí.
Osvobozujeme princeznu, ta nám za odměnu rozdává medaile a pokračuje s námi na další cestě. My ale napřed obědváme, opékáme špekáčky a odpočíváme.
Poslední špekáček dopečen a my vyrážíme oklikou zpět. Cestou potkáváme koně a krávy, hrajeme cukr káva a společně se fotíme. Pak už jen procházíme skrz Řevnice a čekáme na vlak.

Den byl fajn, všem se líbil, ohlasy nás těší a my už aktivně připravujeme výpravu další, která proběhne 18. října. Jo a kdyby to náhodou někoho zajímalo, uvidíme i draka!

Aktualizováno Sobota, 12 Prosinec 2015 13:19
 

Zahajovačka podle Činčily

Tisk
alt

Nový školní rok se kvapem přiblížil, proběhly první schůzky a hned vyrážíme na zahajovací výpravu. Jedou s námi také naši noví členové Lenka, Aneta a Jirka.

Scházíme se na hlaváku a vyrážíme k rychlíku na Plzeň, přestupujeme ve Zdicích a už vystupujeme pod Plešivcem v Rejkovicích. Cesta nahoru na terasy je náročná, ale přeci není kam spěchat. K cíli se dostáváme ještě za světla s pár opozdilci. Do lesa na dřevo a užívat si večer s ohněm a kytarou. Vzhledem k větru, který byl vlezlý jsme všichni lehce po desáté hodině už spokojeně odpočívali ve spacácích.

Sobotní ráno bylo příjemné, nepršelo, nefoukalo, navíc byla trochu mlha, která může jen naznačovat blížící se podzim. Vstáváme po osmé hodině, snídáme, balíme a vyrážíme směrem na Komorsko. Nikam se neženeme, pro naše nováčky je trasa i chození s batohem poměrně náročné a my je nechceme odrovnat na prvním kilometru. Oběd dáváme asi v polovině cesty, kdy blbneme se šiškami a asi ve čtyři hodiny už přicházíme na BootHill. Stavíme přístřešky, docházíme na dřevo, vaříme si večeři. Všechno v pohodě zvládáme akorát do setmění. Pak příjemné dvě hodiny povídání a hraní na kytaru a už nezbývá, než zalehnout do spacáků.

Neděle je vždy ráno chmurná, člověk se probírá s myšlenkou, že už jede domů. Co se dá dělat, nezbývá, než vstávat. Snídani a čaj uvařit bylo dílem okamžiku. Zabalit do batohů už trvá déle, ale přesto vyrážíme včas, abychom stihli náš vlak. Cestou dolů si zahrajeme pár her, naobědváme se a už zbývá jen z Čenkova dojít podél rybníků na nádraží do Jinců.

Aktualizováno Neděle, 13 Listopad 2016 19:10
 

Video z Vánočky

Tisk

Zde je odkaz na video z Vánoční výpravy. Autor videa: Mrak
http://www.youtube.com/watch?v=55-IYYQFh5E&feature=youtu.be

 

 

Nový web

Tisk

Po menších porodních bolestech je tu nový web.

Nechtěli jsme vás dlouho nechávat, tak jsme ho zatím pustili v omezenemém provozu. Ještě je před námi spousty dodělávek a práce.

Mějte tedy prosím trpělivost a pro začátek se znovu zaregistrujte.

 

 

Aktualizováno Středa, 22 Duben 2009 10:11
 


Strana 5 z 5

Podporují nás

Banner
Banner
Banner

Děkujeme dárcům a partnerům

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner

Kdo s tebou brouzdá

Právě připojeni - hostů: 68