117. pionýrská skupina Kalich

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Cepnická výprava za jarem

Tisk

Ano, uznáváme, nebyla předpověď úplně ideální... Mělo po týdnu nádherného sluníčka víkend propršet. Přesto jsme věřili .... A s námi i 6 odvážných Cepníků, kteří se s námi vydali na výpravu za jarem.
Ráno bylo slušně, trochu zima, ale jen co jsme vylezli na Zbraslavi z vlaku, už to slintalo. My jsme to ale nevzdali a vyrazili jsme do okolních lesů. Nejprve jsme potkali miniZOO, kde jsme si prohlédli dravce a ptáky, a také zvířata žijící volně v lese. A jen, co jsme opustili ZOO, jsme začali stoupat do kopců zbraslavského údolí.

Všichni jsme to zvládli na jedničku, ale ten déšť... Na kopci jsme zneužili odpočívadlo proti dešti a zahráli jsme si hru na získávání paprsků slunce. Pak už jsme ale pokračovali na místní pozůstatky hradiště. U něj jsme si pod odpočívadlem dali oběd... A... Už se rozpršelo hodně... Však stateční Cepnící se nevzdávají. Nasadili jsme pláštěnky a pelášili jsme na dřívější vlak, abychom nebyli nemocní.
Na "hlavák" jsme dorazili v půl třetí, a tak jsme vyrazili do klubovny, kde jsme si dali sváču, dali sušit bundy a užili si zbylých aktivit. Vyzkoušeli jsme si ozdobit velikonoční vejce, hrát si s písmeny a slovy, a také získali sluníčku co nejvíce paprsků. Pak už se čas přiblížil a nám nezbývalo, než se obléknout, vzít si batůžky a bundy a vyjít před klubovnu, kde na nás čekali rodiče.
Chválíme všechny odvážné, kteří s námi na tuto výpravu vyrazili.

Aktualizováno Středa, 17 Květen 2017 09:22
 

Sportovní odpoledne a přespání bez rodičů

Tisk

Počasí máme trochu jako na houpačce, chvíli svítí sluníčko, chvíli prší, a proto jsme tentokrát raději využili pobytu v tělocvičně. Stejně jako loni, i tentokrát jsme měli zamluvenou tělocvičnu v ZŠ Jižní IV. Oproti minulému roku jsme ale měli navíc ještě jednu tělocvičnu, ve které je i horolezecká stěna. Sešlo se nás docela hodně, a proto jsme si mohli všichni odpoledne pořádně užít a společně se vyblbnout.

Nejprve jsme se tedy přesunuli do tělocvičny s horolezeckou stěnou, kde jsme se rozcvičili, vyzkoušeli jsme si chůzi různých zvířátek, zaházeli jsme si míčem a hlavně ten, kdo chtěl (což byli skoro všichni), tak šli lézt na stěnu. Všem to šlo moc dobře, většina vylezla až do půlky stěny, což už je pěkná výška. Když už si lezení vyzkoušeli všichni, kteří chtěli, bylo na čase se vydat zpátky do tělocvičny, ve které jsme strávili zbytek odpoledne a také celou noc.

Trochu jsme posvačili a následně jsme celé odpoledne trochu blbli a trochu si hráli společně. Houpali jsme se na kruzích, skákali ze žebřin do obrovské žíněnky, klouzali se na lavičce zaháknuté o žebřiny, běhali jsme, hráli jsme fotbal atd. Také jsme si společně zkusili hod na cíl a zahráli jsme si pexeso na dálku, protože pro druhou kartičku jsme se museli vždy trochu proběhnout. Také jsme si zazávodili na opičí dráze, nejrychlejší byl Míra, který se stal vítězem. Nakonec jsme ještě běhali pro lístečky, na kterých byla napsaná zpráva, a když jsme ji vyluštili, šlo se večeřet. Taky jsme byli všichni pořádně uběhaní, takže jsme něco na posilněnou už potřebovali.

Po večeři jsme si už jen připravili všechny potřebné věci ke spaní, vyčistili jsme si zuby a převlékli se do pyžam. Vedoucí nám ukázali pár fotek z táboru, abychom věděli, na co se v létě těšit. A pak už začala pohádka. Lotrando a Zubejda. Někteří pohádku do konce nedokoukali, protože usnuli a ostatní usnuli brzy po pohádce.

Ráno jsme si už jen zabalili, nasnídali jsme se, trochu jsme se ještě proběhli, ale brzy už přišli rodiče a my jsme se s nimi odebrali domů vyprávět jim, jak jsme si celé odpoledne a noc užili. Pro některé to byla první noc bez rodičů, někteří už s námi někde byli a věděli, do čeho jdou, ale všichni byli moc šikovní a krásně to zvládli! A my se budeme těšit zase příště!

Fotky z výpravy najdete zde.

Aktualizováno Středa, 17 Květen 2017 09:23
 

Cepnická výprava do svíčkárny

Tisk

Leden je takový měsíc, kdy se nikomu nikam nechce. Navíc letos, kdy posledních 14 dní mrzne a sněží a mrzne. I přesto se nás ráno na "Masaryčce" sešlo mnoho. Výprava byla tentokrát i s rodiči, takže byli všichni natěšení na připravený program. Domluvili jsme totiž prohlídku a výrobu ve svíčkárně Rodas v Šestajovicích.

Došli jsme do vlaku, usadili jsme se - kam jinam než nahoru - a vlastně hned jsme už vystupovali. Zima dnes už nebyla tak hrozná, přesto to nebyl žádný med. Vyrazili jsme proto rychle na procházku do Klánovického lesa. A když už jsme šli do svíčkárny, tak i celý program byl orientovaný na vosk, svíčky a oheň. Začali jsme pěkně z ostra - komu nejdéle vydrží hořet papír. Všem to šlo velmi úspěšně, nikdo se nepopálil a hnedle bylo všem tepleji. Následovala aktivitka skládání puzzlů svíčky, poté rozluštění tajného písma a už jsme mířili do tepla svíčkárny.

Zde jsme se všichni zahřáli, dali si oběd a horkou čokoládu z místní čokoládovny a už jsme se vrhli na zdobení a namáčení svíček, sypání koupelové soli do pytlíčků či vykrajování mýdel. To nám vše zabralo část odpoledne, abychom se pak oblékli a vyrazili autobusem zpět k domovu.

Nezapomeňte se také podívat na fotky z výpravy.
Aktualizováno Středa, 22 Únor 2017 10:13
 

Vánoční výprava

Tisk
alt

Vánoce – svátky klidu a míru, ale také očekávání z dárečků a dalších radostí – pro každého individuálních. Tento čas se nám přiblížil na vzdálenost jednoho víkendu, takže i my jsme vyrazili nastartovat a započít vánoční pohodu naší Vánoční výpravou.

A i přesto, že by se zdálo, jak je každá výprava stejná, tato byla tak jiná. Hlavně proto, že spolu s Orlíky s námi také na svou první víkendovou výpravu vyrazili i Cepníci. Tím pádem i na srazu na „hlaváku“ bylo v pátek velmi živo, viděli jsme první úsměvy, ale také první slzičky toho, jak se nám nechce rodiče opouštět. Pak najednou už sedíme ve vlaku, všichni usměvaví, a vyrážíme směr Přelouč a Heřmanův Městec, kde máme zařízené ubytování. Na místo dorážíme bez zpoždění, dáváme všem povinné reflexní prvky, vedoucím zastavovací terče na auta a už se šineme městem k vyhřáté budově. Cestou potkáváme doprovodné vozidlo. Až pak najednou se objevujeme v jídelně s večeří a čajem v ruce, Činčila povídá, jak se zde budeme chovat, kde najdeme záchod atd. A po jídle? Přeci nepůjdeme spát, mnohem raději si upečeme vlastní cukroví – těsto na perníčky už máme hotové, tak válíme jak o život a brzdí to zase kuchař, protože nestíhá dopékat. A pak už všichni leží ve spacácích, převalují se z boku na bok, aby mohli následně usnout a probudit se ve zmrzlé sobotě.

Ráno všichni protřou oči, oblečou se a razí zdobit večer upečené perníčky. Mezitím se připravuje snídaně a čaj. Všichni posnídáme, zabalíme batůžek, oblečeme se do mrazivého dne a vyrážíme před budovu. Zde se s námi setkává kometa, která za to, že jsme ji loni pomohli najít správnou cestu, letos pomůže nám přiblížit se k vánocům. Ukazuje nám adventní kalendář, kde je pro každého, jak se později ukazuje, schovaný drobný úkol, často v souvislosti s českými zvyky. -7, nulová vlhkost, vítr a mráz. I proto putujeme kalendářem i lesem rychlostí, abychom nezmrzli. Hod botou, sedm, snickers, skládání obrázků kalendáře, rozkrojení jablka, skládání lodiček … svačina…. Snickers, hod botou, sedm, zpíváme koledu, …. A vzdáváme to. Po 18 úkolech se rozhodujeme vrátit do tepla, aby nikdo nebyl nemocný. Zde si dáváme teplý čaj a zeleninovou polévku, rozmrzáme, abychom po hodině mohli zase ven, tentokrát už jen na nedaleké hřiště. Zde pokračujeme spolu s kometou k blížícím se Vánocům. 22, 23… 24! Kalendář je vybraný. Děkujeme kometě za to, že nás takto provedla a míříme zpět do tepla. V šatně se ani nezouváme, pouze si dáváme teplý čaj a zase jdeme ven. Tentokrát ale ke stromečku. Před vstupem si všichni bereme svou svíčku a vyrážíme. U stromečku nás čekají dárečky od našich kamarádů. Zpíváme pár koled a dárečky rozdáváme. Ale už honem do tepla, ať nezmrzneme. Sundáváme oblečení, převlékáme se do domácího a společně, zatím ještě bez dárečků, vcházíme do jídelny, kde hoří svíčky a je připravené cukroví. Každý dostáváme talíř s bramborovým salátem a kuřecím řízkem, přejeme si dobrou chuť a pouštíme se do všech těch dobrot. Po jídle sbíráme talíře, přinášíme si dárečky a rozbalujeme. Svíčky… PF… KPZ, spousta pěkných věcí. Někteří si dáváme ovoce, jiní cukroví, u toho skládáme dřevěné skládanky a užíváme dárečků. A když se přiblíží hodina H, nezbývá, než si vyčistit zuby, převléknout se do spacího a ulehnout do postele a usínat s pocitem radosti ze všech dárečků a uplynulého dne.

S ranním vstáváním si uvědomujeme, že už za pár hodin jedeme domů. Dáváme si bábovku, krupicovou kaši, zbylé cukroví a jdeme balit si své věci. Vedoucí nám u toho pomáhají, aby nám to šlo rychleji. Poté se oblíkáme a vyrážíme ven na hřiště si na hodinku pohrát. Už nás všechny z žabáků bolí svaly, tak jdeme zase do tepla. Zde na nás čeká chléb k obědu. A jakmile máme všichni snědeno? Dobalujeme poslední zbytky oblečení, doklízíme poslední místnosti a vyrážíme na vlak. Městem projít jde dobře, začíná nám sněžit. A už sedíme ve vlaku. Zde dojídáme poslední mističku s cukrovím a už se vítáme s rodiči na nádraží.

Nezapomeňte se podívat na fotky z výpravy!

Aktualizováno Pondělí, 26 Prosinec 2016 12:49
 

Jak jsme pomáhali panu Dubínkovi

Tisk
alt

Trochu neobvykle jsme měli sraz na Hájích, odkud jsme se vydali autobusem do Říčan. V lese jsme byli téměř hned a rovnou na začátek jsme si vyzkoušeli „Sedm“. Zanedlouho jsme v lese objevili obálku s dopisem, který nám napsal pan Dubínek. Prý není nic snadného připravit přírodu a zvířátka na zimu, a proto nás žádá o pomoc. Nerad se však s lidmi setkává, takže nás bude celou cestu doprovázet pouze prostřednictvím dopisů. Rozhodli jsme se panu Dubínkovi s přípravami na zimu pomoct a byli jsme zvědaví, co vše nás čeká. Sice je teprve polovina listopadu a zdálo by se, že do zimy je ještě času dost, ale všude už bylo alespoň trochu sněhu.

Ještě před plněním prvního úkolu jsme si zahráli Škatulata batulata, a potom jsme se už pustili do prvního úkolu. Listy ze stromů na podzim opadávají, ale některým listům se úplně nechce, takže naším úkolem bylo listy trefit tenisákem. V další obálce nám pan Dubínek přichystal obrázky zvířat a jejich stop a my jsme je měli k sobě správně přiřadit, což se nám docela povedlo. Ve většině dopisů byl také nadpis napsaný tiskacími velkými písmeny, takže jsme si to mohli už téměř všichni přečíst.

A to už byl čas na oběd. Našli jsme si pěkné místo na sluníčku a navíc jsme si rozdělali oheň, abychom se alespoň trochu ohřáli. Vedoucí nám také vysvětlili, že pokud chceme udělat oheň, je třeba dbát bezpečnosti a dát pozor, aby v okolí nebylo nic, co by mohlo začít hořet. Také je nutné ohniště zalít vodou, aby už nic nemohlo začít hořet, studený popel odnést do lesa a místo, kde bylo ohniště, zase zahrabat.

Jelikož jsou zvířátka plachá, je potřeba být dostatečně potichu, pokud jim chceme nějak pomoci. Šli jsme tedy za vedoucími, kteří, když slyšeli nějaký hluk, tak se otočili a my jsme v tu chvíli museli zkamenět. Při plnění dalšího úkolu jsme si vyzkoušeli formaci, ve které létají ptáci, když létají do teplých krajin. Myška a Lucka šly vepředu a děti vytvořily tvar, který vypadá jako písmeno „V“, celou dobu jsme se museli držet za ruce. Úkolem bylo nanosit co nejvíce šišek, ale nést mohli vždy jen ti, kteří byli na konci formace a měli jednu ruku volnou. Tento útvar jsme si vyzkoušeli potom ještě jednou, a to když jsme si všichni kromě Lucky a Myšky zavázali oči a poslepu jsme je následovali, tak jako ptáci následují toho, kdo letí jako první.

Jedním z úkolů bylo také nanosit zvířátkům potravu. Ale každé zvíře jí něco jiné a my jsme tedy museli ještě správně roztřídit, jaká potrava je pro jaké zvíře. Ještě než jsme došli na vlak, tak jsme postavili takový přístřešek, zimoviště, která si zvířata vytvářejí. My jsme měli navíc k dispozici plachtu, takže se nám povedlo udělat zimoviště takové, že jsme se tam pak všichni vešli.

Celý den jsme kromě hry „Sedm“, kterou jsme stihli hned několikrát, také sbírali lístečky s dubovými listy a žaludy, které vedoucí trousili z kapes. Přes den byla sice chvílemi zima, ale pohybem během her a teplým čajem z termosek jsme se krásně zahřáli a celý den utekl velmi rychle. U nádraží nám pan Dubínek nechal poslední obálku. Děkoval nám za pomoc a na památku nám každému nechal kouzelný žlutý dubový list. Ve vlaku jsme už jen rozdali samolepky a razítka jako obvykle a na nádraží v Praze jsme se opět setkali s rodiči.

Nezapomeňte se také podívat na fotky z výpravy tady.

Aktualizováno Neděle, 13 Listopad 2016 19:55
 

Jak jsme byli na LaserGame

Tisk

První zápis do kroniky naší nové členky Mary.

V neděli, 16.října, jsme byli na kurzu sebeobrany. Bylo to moc fajn. Naučili jsme se ochranu proti nepříteli s holí a nepříteli bez hole. Poté jsme šli na Laser game. Stříleli jsme tam po sobě takovými speciálními zbraněmi s laserem. Byli jsme tam tak 25 minut. Po Laser game jsme jeli domů. Vše se nám líbilo.

Aktualizováno Sobota, 26 Listopad 2016 17:39
 

Podzimní výprava

Tisk

Od poslední výpravy a začátku školního roku uplynula dlouhá doba, přiblížily se nám očekávané dny volna a počasí začalo připomínat podzim. Všechny tyto indicie napovídají, že nastal správný čas na podzimní výpravu. Sešli jsem se v jedno středeční odpoledne a společně se, s večeřemi od maminek a spoustou věcí, vydali do cerhovické základní školy. Cestu jsme, jako vždy, zvládli na jedničku, dorazili do školy, zabrali ta nejlepší místa na spaní a pak zbyl čas už jen na večeři a nějaké to blbnutí v místní tělocvičně.

Ve čtvrtek jsme vstávali kolem osmé hodiny a ještě v pyžamu a s plyšákem v náručí jsme se doplazili na snídani. Pak jsme si zabalili batůžky a sváču a vydali se na výlet. Měli jsem v plánu prozkoumat nejbližší okolí a náš výlet jsme začali zdoláním místní rozhledny. Cestou jsme hráli spoustu her a svačili, pili, čekali na ostatní, však, znáte to… Oběd nás také neminul a když se začalo připozdívat, namířili jsme své kroky zpět do školy. Tam jsme chvíli odpočívali a vstřebávali pojmy a dojmy a když nastal správný čas, s miskou a hrnkem v ruce, jsme začali v kuchyni somrovat něco k večeři. Po večeři jsme se rozdělili na ty čistotné a ty hodné a šli mýt nádobí a sprchovat se. No a pak zbyl čas ještě na nějaké hry, pohádku na dobrou noc a zasloužený spánek.

Další den, tedy pátek, jsme se opět k ránu navzájem vysypali z vyhřátých spacáčků, nasnídali se, zabalili si na výlet a vydali se na cestu. Tentokrát nás čekala trasa o něco delší, ale o to hezčí cíl měla. Měli jsme v plánu dojít na zříceninu hradu Žebrák a vrátit se vláčkem. Plni očekávání a snídaně jsme se tedy na výlet vydali. Zase jsme si zahráli pár her, zastavili na oběd a po chvíli cesty se před námi zjevil výhled na hrad a vidina návratu do školy. Když jsme přijeli, navečeřeli jsme se a zahráli si na obchodníky s akciemi. Pak už jsme si jen poslechli další kousek pohádky o malém princi a spokojeně usnuli.

Čas už se nám začínal krátit, ale na to jsme v sobotu ráno nemysleli a opět se vydali prozkoumávat místní okolí. Se svačinami na zádech jsme kráčeli podzimní krajinou a využili každé louky, kterou jsme se potkali k utracení veškeré naší zbývající energie. Jednou z takových aktivit byl strhující a vyrovnaný souboj v ringu, ovšem nutno podotknout, že vyhráli ti lepší :) Večer jsme někteří opět využili místních sprch, pomohli s nádobím a ještě jsme poslední večer stihli vyzkoušet tělocvičnu a uspořádali soutěž ve zdolávání nejrůznějších překážek.

A pak přišla neděle. Den plný balení, úklidu a návratu do reality. To k tomu ale patří a tak jsem se všemu postavili čelem a díky tomu nám zbyl čas ještě na chvilku vyrazit ven a vydovádět se na blízkých loukách. Jenže dále už to oddalovat opravdu nešlo, nezbylo tedy nic jiného než se vydat na cestu domů. Ve vlaku jsme si užili poslední chvíle našich podzimních prázdnin a když jsme dorazili do Prahy, naše cesty se rozdělily a my se vydali domů.

 

Říjnová výprava s Bořkem stavitelem

Tisk
alt

Někteří účastníci nám bohužel odpadli již před konáním akce kvůli nemoci, ale i tak jsme se sešli v hojném počtu. Kromě Bořka stavitele a Týny a dalších vedoucích a instruktorů se nás sešlo devět. Vlakem jsme dojeli do Mirošovic, odkud jsme se vydali po žluté značce na cestu. Hned od začátku nám svítilo sluníčko a o to lépe se nám šlapalo. Bořek nám ukázal plán domu a naším celodenním úkolem bylo dům postavit. Bořek s sebou bohužel neměl své pomocníky – Béďu, Maxe, Rolíka a další, ale za to měl nás a my jsme mu mohli se vším pomoci.

Ze všeho nejprve je potřeba uválcovat zem, takže jsme podbíhali pod točícím se lanem. Dalším úkolem bylo udělat pevné základy, takže jsme nanosili kameny, ze kterých jsme postavili věž, jejíž pevnost jsme následně zkoušeli hodem kamenem. Jako bagr Ríša jsme nosili na lžících náklad – golfové míčky, a protože míchačka Julča vyklopila všechen smíchaný materiál, museli jsme ho zase nanosit zpět. Vyzkoušeli jsme si i opatrný přenos věcí jako jeřáb Lůďa, což vůbec nebylo snadné. Bohužel ale začalo pršet, tak jsme si natáhli pláštěnky a pokračovali v cestě dále. Ještě nám zbývaly dva úkoly. Splnili jsme je oba skoro najednou, v okolí bohužel nebyly šišky, ale tak jsme nanosili spoustu žaludů, ze kterých jsme udělali co nejdelší cestičku. Nechyběly ani hry jako „Sedm“, „Snickers“ a mrazík.

Za každý splněný úkol jsme od Bořka dostali jeden dílek domečku, který jsme si nakonec celý postavili. Celodenní úkol byl tedy splněn a nám už zbývalo jen dojít na nádraží na vlak a dojet domu, kde na nás už čekali rodiče. Kvůli počasí jsme se sice vrátili o půl hodinky dříve, než bylo původně v plánu, ale i tak jsme si den parádně užili a už se těšíme na příští výpravu!

Nezapomeňte se také podívat na fotky z výpravy tady.

Aktualizováno Středa, 22 Únor 2017 10:13
 

Jak jsme potkali malíře

Tisk
alt

Po dvou měsících bez výprav jsme se konečně opět sešli. Vlakem jsme dojeli do Karlštejna, ale už cestou ve vlaku jsme zjistili, že je na Karlštejně vinobraní, což nás moc nepotěšilo, protože všude byla spousta lidí. Utěšovali jsme se tím, že stačí projít kolem hradu a až budeme pokračovat dále po značce směrem k Srbsku, tak tam už tolik lidí nebude. Nakonec jsme se davům vyhnuli ještě o něco dříve, protože nás v jednom místě zastavili pořadatelé vinobraní s tím, že chtějí vstupné. Naštěstí nám alespoň ukázali, kudy se to dá obejít. Cesta ale začala velkým kopcem. Ve výsledku se nám moc líbila, moc lidí tu nebylo a bez turistické značky to bylo dobrodružnější.

Cestou jsme potkali královského malíře Hupšupa, který měl králi Karlovi IV. namalovat obraz, ale nějak ho cestou ztratil a požádal nás o pomoc. Náhodou jsme měli stejnou cestu, po které on přišel, takže jsme se společně vydali hledat obraz. Hned jak jsme našli první kousky obrazu, naučil nás malíř za odměnu malovat vzory přírody. Také jsme si zahráli „Sedm“ a „Snickers“. Oběd jsme si dali na louce, krásně svítilo sluníčko, takže někteří využili čas i ke spánku. Hupšup nás po obědě učil kreslit v noci. Zavázali jsme si proto oči a kreslili to, co nám Hupšup říkal. A myslím, že se mezi námi našlo mnoho umělců, kteří se Hupšupovi téměř vyrovnají. Když se nám podařilo vzbudit všechny spáče, pokračovali jsme dále v cestě. Hupšup si na jednom místě odložil své malířské potřeby, které teď byly po celém lese. Pomohli jsme mu je tedy posbírat a našli jsme také další kousky obrazu.

Po nějaké době jsme se napojili na značku, po které jsme měli jít, ale se značkou se také objevili opět lidé. Malíř když maluje, musí být často nenápadný, aby nevyplašil zvířata, která chce malovat. My jsme si to také zkusili a to tak, že jsme se měli plížit podél cesty a schovávat se různě za stromy tak, aby nás malíř neviděl, když se otočí. Takže taková schovka za chůze. Všem to šlo moc dobře a malíř nikoho neviděl. Zase jsme ušli kus cesty, odpočinuli jsme si a zahráli „Snickers“ u studánky, která byla ale bohužel suchá. Když jsme ušli ještě kus, čekala na nás „Opičí dráha“. Malíř se totiž také občas musí prodírat hustým lesem a překonávat různé překážky, aby se dostal na zajímavá místa. Proběhli jsme tedy slalom, přelezli lano, další lano podlezli a trefili se tenisákem do stromu. Na konci dráhy jsme objevili další kousek obrazu. Už jsme měli celkem 5 kousků každý a obraz se dal postavit skoro celý. Do Srbska nám zbýval už jen kousek, cestou se někteří ještě podívali do jeskyně a u prvních domů jsme našli poslední kus z malířova obrazu.

Zbývalo tedy už jen dojít na vlakovou zastávku, kde nám malíř poděkoval za pomoc a rozloučil se s námi. Jelikož jel vlak už za chvilku, samolepky a razítka do notýsků jsme dostali až cestou vlakem. Činčila nás ještě informoval o změně názvu, protože ne všichni členové jsou stále předškoláky, takže od nynějška se jmenujeme Cepníci. A my se už teď těšíme na další výpravu, která bude tentokrát bez rodičů.

Nezapomeňte se také podívat na fotky z výpravy tady.

Aktualizováno Neděle, 13 Listopad 2016 19:01
 


Strana 2 z 5

Podporují nás

Banner
Banner
Banner

Děkujeme dárcům a partnerům

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner

Kdo s tebou brouzdá

Právě připojeni - hostů: 67