Velikonoční výprava 2025

Co se stalo ve Veselí nad Lužnicí?

Dne 16.4. jsme se sešli na Hlavním nádraží, odkud jsme měli vyrazit na Velikonoční výpravu do Veselí. I přestože se nás sešel skromnější počet, protože jeden nekňubák nedal dřív vědět, vzali jsme batohy a vyrazili vlakem směrem k našemu ubytování.
První den, hned zrána, rozlehla se po okolí rána. Přišli jsme se podívat, co to bylo. Na místě odkud rána přišla, objevilo se prapodivné krychlovité zařízení. Bylo celé černé a různé dráty trčely z něj. Jeden z nás se podíval dovnitř a objevil v něm králíka, co Al se jmenoval. I vyblekotal chudák, že ta věc to stroj času, a prosil nás, než do mdlob upadl, jestli opravit stroj bychom mu pomohli. A tak naše dobrodružství začalo.
Ala ošetřili jsme a z černé skříňky zjistili, kde součástky zhruba hledat. A tak se naše družina vydala za první součástkou. Počasí nám přálo, slunce se na nás smálo.
Sem tam hru děti s vedoucíma si zahrály. U rybníka žabky házely si. Jenže součástku zatím nenašly.
Na místo, kde součástku hledati děti po poledni došly, ale kde nic tu nic, jen proutky na pomlázky.
Tak se proutky nařezaly, když náhle jeden z vedoucích ušklíbl se a optal se: „Už jste se podívali tamhle do toho proutí?“ Děti se šly podívat a hle, kovovou věc s větráčky jsme tam našli. A tak jsme našli první součástku, která se nám schovávala celou dobu pod nosem.
Vrátila se naše družina do srubu, který naší noclehárnou byl.
Již se k večeři schylovalo a jídlo se ve velkém hrnci vařilo. Všude klid byl, karty Bangu tiše pleskaly o stůl, okolo nějž hráči seděli. Když tu náhle vítr fičí, dveře letí, Kecík vchází do dveří. Se svou veselou chasou k výpravě naší se připojuje.

Následující den byl pravým opakem svého předchůdce. Začalo pršet, naštěstí jen slabě, ale to se mělo brzo změnit. Ale vše popořadě. Dle instrukcí černé skřínky vydali jsme se na místo. Ubírala se družina lesní cestou, a díky klenbě stromu na ni ani moc nepršelo. Když na místo dorazila, nic nenalezla naše Hasa, krom zvonku, který pravil nám, že do Říma spěchal pro posvěcení, ale cestou se s něčím ve vzduchu srazil, a tak skončil zde v lese. Usoudili jsme, že to se strojem času se musel srazit. I pověděl zvonek, že ho bezpochyby už někdo hledá a že to, co my hledáme, možná i má, u nejbližšího kříže prý hledat máme. Kříž v okolí jsme našli, ale znovu kde nic tu nic.
Avšak osobu s křížem v plášti zahlédly děti na cestě zpět, i došly k ní a uviděly, že to, co hledají, má. Poté směnily s němým součástku za zvonek a dál šly, mapa hlásila ještě jednu součástku v dohledu. Než jsme se však k místu dostali, hotová čina na nás přišla a donutila nás do srubu k ohni se vrátit a usušit.
Dne posledního před odjezdem se naše družina opět rozrostla o poslední členy Činčilu, Vladzu a Myšku. Co se poslední součástky týče tu snadno našli jsme, po krátkém prohledání lesa naše družina spatřila strom, na kterém byla, krom naší svačiny, i ta zpropadená součástka. Společnými silami se nám vše podařilo sundat, a tak jsme se pomalu vraceli zpět.
To však ještě nebylo vše. Za dobu naší nepřítomnosti se Al konečně probral z mrákot a poprosil nás o poslední laskavost, a to o zapojení součástek do stroje. Za jeho odborného dozoru a navigace, ač nepřesné, se nám stroj zdárně podařilo sestavit. Al nám pěkně poděkoval a vrátil se domů do svého časového pásma.
A protože nám ještě zbylo spousta času, dali jsme se do pletení pomlázek z proutků, které jsme si přinesli. Po zdárném upletení pomlázek k nám přišla Myška a řekla nám, že jestli chceme tak, že je vedle připraveno mazancové těsto, a že si z něj můžeme něco vyrobit. Samozřejmě že nikdo z nás nezaváhal ani na minutu a šel si vyrobit něco z těsta.

Tím by se ti drahý čtenáři mohlo zdát, že se již nic nestane a následujícího dne se prostě zabalíme a vrátíme se do Prahy. To by na jiné výpravě mohla být pravda, jenže tohle je Velikonočka, tady se poslední den vždy něco stane.
A bylo tomu tak i tentokrát. Po ranním budíčku jsme se vydali ven, a hle u dveří papír s tajenkou a mapou k vajíčkům. Po rozluštění tajenky se nám podařilo najít pozici vajíček a jiných dobrot, a tak jsme se vydali na cestu.
Ještě stojí za zmínku, že při luštění tajenky jsme mimoděk našli odpověď i na jinou daleko zapeklitější otázku: „Co bylo dřív vejce nebo slepice?“. A odpověď zní zima. Upřímně netuším, jak jsme se k této odpovědi dostali, ale zpět k poslednímu dni. Po nalezení všech vajíček a ozdobení pomlázek pentlemi nás čekala bohatá snídaně ve formě menší hostiny, dokonce se na ní objevil i Alův stroj času. V něm mazanec a děkovný dopis, že si stroj můžeme nechat, že si raději pořídí nový.

A tak končí příběh naší Velikonoční výpravy.